pátek 28. června 2013

Čas je zmrd a já tady nejsem.

Do dáli teď mávám,
lepším zítřkům šanci dávám.
Trochu mi trhá žílu,
nechat něco za sebou. 
Co mi ale dává sílu,
je fakt, 
mít něco před sebou. 
Bojovat s pomalým časem,
jak pomalu se vleče.
Ale teď už s klidným hlasem,
říkám:
,,Co se vleče, neuteče. ''
...........................................
Hodiny na zdi se šinou,
tik a po chvíli tak.
Řekni, čí je to vinou,
že vše musí být až pak?

Známe to. Celou dobu se bojíme jednoho jediného dne. Můžeme se klidně posrat, ten den stejně přijde. Dali jsme si pác a pusu- já vrátila se zpět do hnusu. 
Loučíte se s lidmi co máte rádi- brečím. Loučíte se s lidmi co nesnášíte- brečím. Loučíte se s místem- brečím. Loučíte se s někým jo kurva hodně důležitým- brečím celý den. 
Úplně mě to paralyzovalo. Vřela mi krev v žilách a mozek říkal jen: ,,kdadihdbbhjdghdwgz!''.
Nastoupit do vlaku? Nadlidský počin. Seděla jsem, čuměla jsem, nenastoupila jsem. Odjel. Do dalšího jsem se přemlouvala hodinu. Cestu si nepamatuju. Nejsem tady. Jsem tam, sedím na schodech a čekám až se všichni vrátí. 

Bylo to krásné. Bude to krásné! :)

Ta včerejší- na náměstí slzavá.

Žádné komentáře:

Okomentovat