středa 28. srpna 2013

Nabroušené ostří Dextera Morgena.

Uspím tě injekčním vpichem,
nachystám si pilku,
spolu probijem se tichem,
však počkej si chvilku.

Poslední nádech,
pak do tebe vrazím nůž,
který cítíš až v zádech.
,,Tak jsi mrtvý? Už?‘‘

Zabalím do igelitu,
ze zdí setřu krev,
a za měsíčního třpytu,
já zbavím se tvých střev.

...jakási to óda vůči Dexterovi. Hltám díl po díle a tu a tam, si víc a víc představuji, jak by bylo úžasné, mít k smrti kousíček, ležet na stole v potravinářské folii a čekat na nejhorší. Nakonec by vzal svůj nůž, osvobodil mě, a žili bychom šťastně až do smrti :D
Ó, jak bláhová jsem. Pohádky se nedějí. 

:D:D

Žádné komentáře:

Okomentovat