středa 14. srpna 2013

Škodolibé, smutné blues. O hovně za které se stydíš.

V tuto tmavou noc,
snad nikdo není sám,
však mě nestačí moc,
pivísko si dám.

Každý ve své lóže,
dnes samo si nehoví.
Já sama, no bóže,
po cígu se mi uleví.

Po dnešní tmavé noci,
vzbudíte se s kráskou.
A já mám trochu pocit,
že sama jsem si láskou.

Snídaně v rose ranní,
tak to už je trochu kýč.
Ale po kávě chytne tě sraní,
a romantika bude pryč!

Začalo to tím, že jsem chtěla napsat něco vážně smutného. Takových pár procítěných řádků, které by v libé a něžné poezii vyjadřovaly můj spín. Každý z mých nejdražších dalekých, má dnes někoho, s kým se dělí o lože, jen já si do postele stěhuji víc a víc peřin, abych měla vůbec co obejmout. 
Mé ''procítěné'' verše se ovšem nějak zvrhly ve škodolibost z toho, že já se alespoň ráno můžu jít bezostyšně vysrat. Zatímco oni ne. Co kdyby protějšek pojal podezření, že něco tak božího a skvělého může produkovat hovínko? 

ANO, VŠICHNI SEREME, ALE JENOM JÁ ZÍTRA RÁNO MŮŽU!!!! :D
...i v časech co nejsou mi při chuti, najdu si něco, co smát se mě nutí :D
Ps: Nevíte o bydlení v Brně? Vůbec nevím co se mnou bude. 

1 komentář:

  1. tohle mě bezkonkurenčně pobavilo velice :D. dnes mě totiž napadlo podobné, když jsem pozorovala všudypřítomné páry a pak sebe v zrcadle.. že alespoň mi nikdo neslíbá rtěnku :D

    v.

    OdpovědětVymazat