sobota 21. září 2013

Bez deště by nebylo duhy.

Ledabyle utopená v šálku čaje,

jako kostka cukru rozpuštěná.

Na provázku smrti tiše vlaje,

a i přesto se necítí opuštěná...

 

Ledabyle v pavučině,

jako spoutaná provazem,

nepřikládej k mojí vině,

co zhroutilo se rázem.

 

Ledabyle v koutě,

uvržená v zapomnění,

Mé všechny další já chcou tě,

smutné, že se nezmění.

 

Wáááá!!!! Co se to děje s mým já? A tím dalším, a dalším taky? I to další podlehlo. Strachu. Strach jako doposud čistě emoční věc, překlenul se v něco hmatatelně fyzického. Cítím jak mi hrůzou buší srdce a ta vlna projíždí celým tělem. Od konečků vlasů, po konečky prstů. Cítím chvění, vibrace, děs.

Dvacetčtyři hodin denně, v týdnu sedm dní.

Všechno špatně.

 

Ps: V pátek jsem zřela největší duhu kterou jsem viděla. V tramvaji se chystalo mé srdce k explozi, načež po vystoupení, tyčilo se nad kolejemi to barevné monstrum. Chtělo se mi křičet!!!!


Co to mělo být???!!!!


Mí milí čteči, pokud jste stejně jako já, trochu v křeči, stáhněte si album Arctic Monkeys- AM. 
Budete v křeči ještě víc :D Je na světě prostě určitý druh můzických počinů, u kterých zavírám oči. Kdykoliv. Takže při brouzdání nočním Brnem v polo ''tak nějak'' (mé nové označení pro lehkou opilost), při očním zavírání, vyčelila jsem se s lampou pouličního osvětlení :D
(Né že by se to stalo poprvé! :D)

There's all those places we used to go
And I suspect you already know
But that place on Memory Lane you liked
Still looks the same but something about it's changed

.....no já to žeru!


Žádné komentáře:

Okomentovat