pondělí 2. září 2013

Dálnice posraná jednorožci.

   Neuvěřitelné, neuvěřitelné jak na lidskou bytost dokážou působit kilometry od domova vzdálené. Mám pocit, jako kdyby se nad dálnicí tyčila rampa se sedícím jednorožcem, který na mě vykálí svou růžovou radost jakmile projedu pod ním. Nebo snad cosi na způsob mýtné brány, která spouští v mém mozku spínač. 
Není snad znamení, že téměř pokaždé, zhruba v půli cesty do Brna, vyjedeme autem z mračen a řítíme se vstříc pěknému počasí, sluníčku?

   Každou neděli spolujízdou, auto plné studentíků s bagáží plnou alkoholu a doma ukořistěnými řízky, vyráží vstříc Brnu jako mravenečci pádící do mraveniště. Koloběh. Nikdy stejní lidé, nesnažím si pamatovat jejich jména, protože vím, že se ve stejném autě už nejspíš nikdy nepotkáme. Prohodíme pár slov, dáme cigaretu ale jinak jsme si lhostejní. Kouzlo spolujízd.
Nikdy toho moc nenamluvím, protože kombinace vrkočivé dálnice a uplých kalhot je až podezřele příjemná- koulím očima. 

   Co jsem ale chtěla říci? 
Včera, po dvou měsících splínu a nicoty, na cestě do Brna sic jen jako stanice přestupní, se mi na hlavu jeden takový jednorožec na hlavu vykálel. Vyjeli jsme z mraků a já se začala těšit. 

   Třeba na první den školy.Budu si myslet jak mě nic netíží. Vzhledem k společnému shledání se nejspíš hned v pondělí zbouráme a v úterý ráno na sedm s kocovinou mi definitivně ujede vlak stíhání a inteligence. 
Opět všichni zděšení, tupí a neschopní plnit úkoly budeme topit svůj žal v pivísku. Přitom jsme nikdo neudělali nic pro to, abychom školu opustili a dostali se k něčemu lepšímu. 
Těším se na můj definitivní rapl, kdy nepotřebuji spánek a připadám si jako netopýr. 
Těším se na bolest vstávání v půl sedmé, kdy se ještě téměř motám, aktivity neschopná. Dotčená a ospalá se doplazím do školy ale jakmile usednu do směšně miniaturních lavic a někdo s milionem titulů okolo jména do mě začne mluvit slova, která nikdy nepochopím, začnu opět nekontrolovatelně podléhat touze otravovat ostatní a zkrášlovat jejich těla, protože to je jediná forma umění, která mě snad na této škole potká.
Těším se na vlasy a chlupy v menzovním jídle, krajně nepojídatelném. 
Těším se na plížení kolem recepce ve chvílích, kdy mě již nohy nenesou. 
Těším se dokonce i na mačkanice v nechutné vánoční Vaňkovce či vlakáči, kdy do mě všichni strkají, což mě dovádí k pláči. 
Těším se na lidi kteří nechápou mou mluvu, chování, žití a i to, že jím mnoho kečupu. 

Představa těšení ve mě vyvolala takovou rozněžnělost, že když jsem letmo koukala na odporné Letmo, přispěla jsem zuboženému stvoření desetikorunou...ovšem ze slovy: ,,Pokud to není na vlak, dostihne tě karma! A ne, cigaretu ti nedám, už tak moc chraptíš!'' :D

Chyběla mi veškerá divnota Brna. 
Bude to fajn. 
Je fajn býti součástí divnoty.
Těším se. 

Žádné komentáře:

Okomentovat