Pozastavení nad něčím co nemůžeme vidět ale můžeme to dát.

Zaslepeni v mrtvém bodě, 
pod žebry necítíme tep. 
Svou pozicí v nevýhodě,
sedneme na každý lep. 

Obohacena notnou dávkou cukrovinek, v kapse o pár stovek víc. Zasloužila jsem se něčím? Pouze mé jméno v kalendáři září. 
Nestěžuji si, shledávám milým gestem fakt, že si na mou existenci vzpomene i někdo jiný než univerzitní systém. 
Známí se neozvou, proč taky? Každý pátek zamávají morálně zhýralé existenci do dáli a jsou rádi za dny ve kterých nedisponuji. Co ale takový svátek, ten je mi u zadních otvorů mých bran, narozeniny rvou mé žíly mnohem víc. Máte odvahu si zrušit facebook? Myslíte, že by Vám někdo napsal? :) 
A k tomu ty zajeté materiální standardy. 
Narozeniny, den kdy před lety vylezli jste z vagíny- důvod dávat dárky. Svátky, aby ten čas bez dárků nebyl tak krátký. Vánoční čas- dárky dáváme si zas.
Dávno neplatí:
Milovat a žít. Nyní jen UTRÁCET A CHTÍT!!!
Neumíme se mít rádi. 

Dobrá, když zapomenu na všechny ty události, kdy podle morálních zvyklostí musíme obdarovávat své blízké, stejně vidím svět bez lásky. 
Amorky honí jen kreténi o svatém Valentýnu. 

Ukrýváme se v koutech města, kde milé chybí nám gesta.
Stavíme honosné domy, kde k sobě máme dál, každý vlastní svá patra, kdo o kontakt by stál?
To že člověk plácá se v hnusu, dozvíme se až ze statusu.
Svět plný zlostí, vídáváme z událostí.
Tituly, peníze a kariéra, mezi každým tvoří se bariéra. 

Já to nechci. 
Chci vyznávat lásku kdy chci, nechci čekat na chvíle kdy bych jí vyznávat měla.
Chci obdarovávat blízké pořád, nejen v data, na které bych stejně zapomněla.
Chci mít k lidem blíž, né se jim stranit jen proto, že se ode mě bližší bytí zrovna neočekává. 

Nikdo není sám ale zároveň sami brouzdáme vesmírem.
Jeden lepší svět, prosím :)

Kevěpsířp.

Čelíme čemu jsme se báli,

a někde v dáli,

za horizontem v odmocninách,

hledáme se v napodobeninách.

Vím, že určení jsme k zániku,

díky těm mezerám v chodníku,

přestože jsme po nich šli spolu,

naší sílu tahají dolů.

Mám slanost v kanálku očním,

když utíkáš vchodem bočním,

kvůli hromadám strachu,

díky případnému krachu.

Mám ti snad pod kůži vrýt,

to, čemu se snažím skrýt?

Venku tak krásné počasí, a já doma ocasím. No, díky mým ''zlomeným zádům'' toho stejně moc nenachodím, tak alespoň čumím z okna a rozjímám :D 

Rather be dead.

Lektvar z hovna a sraček,

kupy rozbitejch hraček,

oteklý celý tělo,

a né že by se mi chtělo

ničit kůži co drží mé kosti,

tepny a žíly pospolu.

Ale co s hlavou plnou zlosti,

a jak čelit vnitřnímu rozporu?

Je mi k blití když střízlivím,

však mnohem těžší kocovina,

je bez pití, svět stává se jízlivým.

A čí to je kurva vina?

Neumím z výšky skočit,

otrávit se, mi nechutná,

utopit se, vodou smočit?

Snad taky není věc nutná.

A proto trpím na svém místě,

jen tak, bez pohnutí,

nic co mám není jisté,

a nikdo mě nic nenutí.

Tak proč? 

Rozhňápané něco.

Vykřičím do všech luhů a hájů,

ten pocit, kdy trpím a taju.

Kde je? Veškeré mé odhodlání?

Kde je? K mé hrdosti sklon?

Chci ať přijde znenadání,

jakýkoliv změny zlom.

Podřadná má existence jest,

po mých krocích žádné zmínky.

Odpykávám si snad trest?

Odsouzená. Bez vyjímky.

...stejně píšu. Navzdory tomu že jsem řekla že to nemá smysl. Navzdory tomu že to nikam nevede. Navzdory tomu že nechci. 

Cítím jakousi kýčovitou rozněžnělost v těle. Dny splývají, pletou se a nedávají smysl :D

                                                                                                                                                                Mrtě toto.

Vyližte si rekta :* Tím to končí.

Disponuji naprosto dokonalou náladou a proto bych chtěla říci, že nesnáším všechno a všechny a mrdám na to všechno. Včetně tohoto zpičeného blogu. 

Papíček, ňuňu ♥

V oparu nevědomí, se upíjí do bezvědomí.

Jestliže...

 za vše co děje se dosud,

může nalinkovaný osud,

co hňápe mi klacky pod nohy,

a já jaksi nemám vlohy

zvrátit vše co na mě padá,

je to tím, že jsem tak mladá?

S absencí pozitivních proudů,

měním se v nic, bláta hroudu,

a přestože úsměvu snahu mám,

v zrcadle se už nepoznám.

A má snaha zapadnout

splynout s chůzí davu,

zevnitř nutí mě se rozpadnout,

a nějak v tom plavu.

...jestliže.

Jsem žralok

co nehryže. 

Moc nepíšu. Nepíšu protože nemám čas myslet a když už myslím, stejně nic moc nevymyslím. Možná je mi fajn, nebo úplně na hovno? Nevím :D

Škola mi vytrvale likviduje život a požírá veškeré kreativno které v sobě mám. Veškeré volné chvíle mizí na dně sklenic a všechno je odporně hezký. 

Too many....

Být součástí výrobního procesu,
už dále nejspíš nesnesu.
Lidé člení se v řady,
každý debilní má rady.

Nemůžu dýchat, vědomí mě dusí,
veškerá činnost se mi teď hnusí,
a ze všech líbivých přeludů,
stalo se něco, co ze mě dělá obludu. 

Tisíce a stovky cizích,
podléhávají odlišným vizím.
Každá má naděje pomalu padá,
s přibývající nocí, co zdá se tak mladá.

Každý krok, přesně v opačném směru,
řekni mi, řekni, kde já se tu beru??

FUCKING HOLY SHIT!!!