neděle 8. prosince 2013

Nic nemusí zrovna dávat smysl.

Na druhé straně zeměplochy, 
tam kde je všechno opačně,
třeba poznám krásy trochy,
měla bych se senzačně. 

Ta druhá strana však, 
je za kilometry tisíce,
a nic není tak,
jak bychom si přejíce. 

Z krásy jiných světů,
mám ledatak hovno,
ten kdo čte mojí větu,
snad cítí se mnou rovno. 

Do dáli, za lesy a louky,
posílám divná slovíčka,
do hlavy nasadit ti brouky,
má moje divná hříčka. 

Do tvých vlasů, 
mám snahu,
zašmodrchat krásu.

Do tvých ušních důlků,
chci přidat pár titulků. 

Do tvého nosu,
chci zavést trochu chaosu, 
co k mozkové tekutině cestičkami,
dovede tě přemýšlet nad chvilkami.

:)

úterý 3. prosince 2013

Deep.



Na dně hluboké vody,
nahoru marně hledám schody.
Vodou zaplavují se plíce,
navzdory snaze sebevíce,
snažím se dýchat v bublinách,
snažím se nežít ve vidinách.


pátek 29. listopadu 2013

...jeden nikdy neví. Nikdo nikdy neví.

V nepopsatelné temnotě,
v té černočerné tmě,
nabírají na hodnotě,
věci co děsí mě. 

V přibývající září,
necítím, že se mi daří.
tak začínám se děsit znova,
situací která je nová.

Za krutou hranicí přesnosti,
bez povrchnějších emocí,
je něco pod naší srstí,
co zásobí nás bezmocí. 

Projdeme těžkou zdí, klidně i lesem,
ale to něco sebou si nesem....







A heart that's full up like a landfill
A job that slowly kills you
Bruises that won't heal
You look so tired, unhappy
Bring down the government
They don't, they don't speak for us
I'll take a quiet life
A handshake of carbon monoxide



With no alarms and no surprises
No alarms and no surprises
No alarms and no surprises
Silent silence
......

neděle 27. října 2013

Pozastavení nad něčím co nemůžeme vidět ale můžeme to dát.

Zaslepeni v mrtvém bodě, 
pod žebry necítíme tep. 
Svou pozicí v nevýhodě,
sedneme na každý lep. 

Obohacena notnou dávkou cukrovinek, v kapse o pár stovek víc. Zasloužila jsem se něčím? Pouze mé jméno v kalendáři září. 
Nestěžuji si, shledávám milým gestem fakt, že si na mou existenci vzpomene i někdo jiný než univerzitní systém. 
Známí se neozvou, proč taky? Každý pátek zamávají morálně zhýralé existenci do dáli a jsou rádi za dny ve kterých nedisponuji. Co ale takový svátek, ten je mi u zadních otvorů mých bran, narozeniny rvou mé žíly mnohem víc. Máte odvahu si zrušit facebook? Myslíte, že by Vám někdo napsal? :) 
A k tomu ty zajeté materiální standardy. 
Narozeniny, den kdy před lety vylezli jste z vagíny- důvod dávat dárky. Svátky, aby ten čas bez dárků nebyl tak krátký. Vánoční čas- dárky dáváme si zas.
Dávno neplatí:
Milovat a žít. Nyní jen UTRÁCET A CHTÍT!!!
Neumíme se mít rádi. 

Dobrá, když zapomenu na všechny ty události, kdy podle morálních zvyklostí musíme obdarovávat své blízké, stejně vidím svět bez lásky. 
Amorky honí jen kreténi o svatém Valentýnu. 

Ukrýváme se v koutech města, kde milé chybí nám gesta.
Stavíme honosné domy, kde k sobě máme dál, každý vlastní svá patra, kdo o kontakt by stál?
To že člověk plácá se v hnusu, dozvíme se až ze statusu.
Svět plný zlostí, vídáváme z událostí.
Tituly, peníze a kariéra, mezi každým tvoří se bariéra. 

Já to nechci. 
Chci vyznávat lásku kdy chci, nechci čekat na chvíle kdy bych jí vyznávat měla.
Chci obdarovávat blízké pořád, nejen v data, na které bych stejně zapomněla.
Chci mít k lidem blíž, né se jim stranit jen proto, že se ode mě bližší bytí zrovna neočekává. 

Nikdo není sám ale zároveň sami brouzdáme vesmírem.
Jeden lepší svět, prosím :)



sobota 26. října 2013

Kevěpsířp.

Čelíme čemu jsme se báli,
a někde v dáli,
za horizontem v odmocninách,
hledáme se v napodobeninách.

Vím, že určení jsme k zániku,
díky těm mezerám v chodníku,
přestože jsme po nich šli spolu,
naší sílu tahají dolů.

Mám slanost v kanálku očním,
když utíkáš vchodem bočním,
kvůli hromadám strachu,
díky případnému krachu.

Mám ti snad pod kůži vrýt,
to, čemu se snažím skrýt?

Venku tak krásné počasí, a já doma ocasím. No, díky mým ''zlomeným zádům'' toho stejně moc nenachodím, tak alespoň čumím z okna a rozjímám :D 

středa 23. října 2013

Rather be dead.

Lektvar z hovna a sraček,
kupy rozbitejch hraček,
oteklý celý tělo,
a né že by se mi chtělo
ničit kůži co drží mé kosti,
tepny a žíly pospolu.
Ale co s hlavou plnou zlosti,
a jak čelit vnitřnímu rozporu?

Je mi k blití když střízlivím,
však mnohem těžší kocovina,
je bez pití, svět stává se jízlivým.
A čí to je kurva vina?

Neumím z výšky skočit,
otrávit se, mi nechutná,
utopit se, vodou smočit?
Snad taky není věc nutná.

A proto trpím na svém místě,
jen tak, bez pohnutí,
nic co mám není jisté,
a nikdo mě nic nenutí.

Tak proč? 

sobota 19. října 2013

Rozhňápané něco.

Vykřičím do všech luhů a hájů,
ten pocit, kdy trpím a taju.

Kde je? Veškeré mé odhodlání?
Kde je? K mé hrdosti sklon?
Chci ať přijde znenadání,
jakýkoliv změny zlom.

Podřadná má existence jest,
po mých krocích žádné zmínky.
Odpykávám si snad trest?
Odsouzená. Bez vyjímky.

...stejně píšu. Navzdory tomu že jsem řekla že to nemá smysl. Navzdory tomu že to nikam nevede. Navzdory tomu že nechci. 
Cítím jakousi kýčovitou rozněžnělost v těle. Dny splývají, pletou se a nedávají smysl :D

                                                                                                                                                                Mrtě toto.

pondělí 14. října 2013

Vyližte si rekta :* Tím to končí.

Disponuji naprosto dokonalou náladou a proto bych chtěla říci, že nesnáším všechno a všechny a mrdám na to všechno. Včetně tohoto zpičeného blogu. 

Papíček, ňuňu ♥

pátek 11. října 2013

V oparu nevědomí, se upíjí do bezvědomí.

Jestliže...
 za vše co děje se dosud,
může nalinkovaný osud,
co hňápe mi klacky pod nohy,
a já jaksi nemám vlohy
zvrátit vše co na mě padá,
je to tím, že jsem tak mladá?

S absencí pozitivních proudů,
měním se v nic, bláta hroudu,
a přestože úsměvu snahu mám,
v zrcadle se už nepoznám.

A má snaha zapadnout
splynout s chůzí davu,
zevnitř nutí mě se rozpadnout,
a nějak v tom plavu.

...jestliže.
Jsem žralok
co nehryže. 

Moc nepíšu. Nepíšu protože nemám čas myslet a když už myslím, stejně nic moc nevymyslím. Možná je mi fajn, nebo úplně na hovno? Nevím :D
Škola mi vytrvale likviduje život a požírá veškeré kreativno které v sobě mám. Veškeré volné chvíle mizí na dně sklenic a všechno je odporně hezký. 

úterý 1. října 2013

Too many....

Být součástí výrobního procesu,
už dále nejspíš nesnesu.
Lidé člení se v řady,
každý debilní má rady.

Nemůžu dýchat, vědomí mě dusí,
veškerá činnost se mi teď hnusí,
a ze všech líbivých přeludů,
stalo se něco, co ze mě dělá obludu. 

Tisíce a stovky cizích,
podléhávají odlišným vizím.
Každá má naděje pomalu padá,
s přibývající nocí, co zdá se tak mladá.

Každý krok, přesně v opačném směru,
řekni mi, řekni, kde já se tu beru??

FUCKING HOLY SHIT!!!

pátek 27. září 2013

...takže v Brně se šuká! (řekli oni)

Dnes bez básně. Jen bych chtěla říci, že koncerty a trojčení celkově mě vskutku naplňuje. 
Jen mám lehké podezření, že koncerty Horkýže Slíže jsou zakleté. Pokud neubližuji ostatním, tak se pobliju v pogujícím davu. Naštěstí z toho mají okolní lidé radost a schválně si moje dílo pošlapou. Jen je mi líto mých nových šatů, které byly rozsápány a staly se sukní :D

Každopádně, v mém životě se událo pár chvílí, kdy jsem byla fakt šťastná. Také včera, na podiu s UDG. Boží!!!!

Společná na prknech slávy :D

S namrdanými Evelynne, kteří mě trochu pošarpali :D

Vlna a můj běsnící výraz :D

úterý 24. září 2013

Poezie školních dní. Kdy zkurvenost se rozední?

...a to jsem byla schopná tvrdit, že už mě nedokáže rozhodit. DO KUREV A PIČÍ. 
Hodlám udělat naprosto cokoliv pro to, aby to bylo jinak. 

Atomy na mol,
já z večera střízlivím.
Hlavy bol,
v prostředí jízlivým.

Chemická vezírka,
mluví tak se zájmem,
v mých znalostech mezírka,
učit se nezájem.

Na přednášce žrádlo z tlamy mi kype,
každej druhej v nose se rýpe.

Málokdo zápis si píše
a celé to vypadá spíše,
že z nás, mladých studentů,
stala se banda dementů. 

Je mi na blití, ale né z pití. Zalezu teď do nory a už nevylezu. Mít víc přesnídávek, lítaly by o stěnu všechny. Tak blahý pocit něco rozflákat úplně na sračku! 
Em. A DVANÁCTÝ DÍL DEXTERA JE NA SVĚTĚ. Což mě tak znepokojilo, že se na něj bojím podívat. 

A aby nebylo všechno tak zku***** na ho***, tak pozdravte milé bobříky. 

Na vrcholcích velkých hor,
vylézají bobři z nor.
A z vrcholků všech těch kopců,
všem lidem vidí do poklopců.

K čemu takovému bobru
je vidět chlupatou kobru?
Když bobři vidí chlupy kobří,
ví, že vlastně jsou tak dobří.

Mají totiž sestřih slušivý,
a nevadí jim ani pocit mučivý,
že bez všech těch chlupíčků,
táhne bobrům na pičku. 

:D

....just ignore the world. Sežerte mě. 

neděle 22. září 2013

Fuck, je to tak.

Obdoba krásy rádoby
pěkných skutků,
nemají obdoby,
vyvolávají vlnu smutku.

Hledám jiné alternativy,
pátrám v jiných společnostech,
svět vidět z jiné perspektivy,
chci vidět v jiných okolnostech.

Pod prázdnými lahváči,
schovávám důstojnost,
jen ,,BÝT‘‘ mi nestačí,
pouhopouhá z nouze ctnost.

Snesitelnou bytí lehkost,
já zapomněla používat,
necítím již lidskou křehkost,
snažím se jen přežívat. 

sobota 21. září 2013

Bez deště by nebylo duhy.

Ledabyle utopená v šálku čaje,

jako kostka cukru rozpuštěná.

Na provázku smrti tiše vlaje,

a i přesto se necítí opuštěná...

 

Ledabyle v pavučině,

jako spoutaná provazem,

nepřikládej k mojí vině,

co zhroutilo se rázem.

 

Ledabyle v koutě,

uvržená v zapomnění,

Mé všechny další já chcou tě,

smutné, že se nezmění.

 

Wáááá!!!! Co se to děje s mým já? A tím dalším, a dalším taky? I to další podlehlo. Strachu. Strach jako doposud čistě emoční věc, překlenul se v něco hmatatelně fyzického. Cítím jak mi hrůzou buší srdce a ta vlna projíždí celým tělem. Od konečků vlasů, po konečky prstů. Cítím chvění, vibrace, děs.

Dvacetčtyři hodin denně, v týdnu sedm dní.

Všechno špatně.

 

Ps: V pátek jsem zřela největší duhu kterou jsem viděla. V tramvaji se chystalo mé srdce k explozi, načež po vystoupení, tyčilo se nad kolejemi to barevné monstrum. Chtělo se mi křičet!!!!


Co to mělo být???!!!!


Mí milí čteči, pokud jste stejně jako já, trochu v křeči, stáhněte si album Arctic Monkeys- AM. 
Budete v křeči ještě víc :D Je na světě prostě určitý druh můzických počinů, u kterých zavírám oči. Kdykoliv. Takže při brouzdání nočním Brnem v polo ''tak nějak'' (mé nové označení pro lehkou opilost), při očním zavírání, vyčelila jsem se s lampou pouličního osvětlení :D
(Né že by se to stalo poprvé! :D)

There's all those places we used to go
And I suspect you already know
But that place on Memory Lane you liked
Still looks the same but something about it's changed

.....no já to žeru!


Před bouří ticho. Co horšího může být, nežli ve škole hnít?

Ze školy řádně dobití,
do hospody rovnou směrem,
dopadneme poblití?
Když spolu se naperem?

Předměty v termínu řádném,
či opakující po sté,
ve školském systému vadném,
jsme jak z cizí planety hosté.

Sedět v utlých lavicích,
s nehoráznou kocovinou,
s včerejším dýmem na plicích,
trpíme vlastní vinou.

Nesmyslné poznámky,
otitulovaných živočichů,
honíme se za známky,
díky budoucímu přepychu?

...zrovna včera jsem vysvětlovala jedné osobě, že se mi to tak příčí, že jsem schopná nepřijet a na všechno se vysrat. Přijímáme sázky. KDO DO ŠKOLY DOTÁHNE MĚ ZA VLÁSKY?

neděle 15. září 2013

Nepřístupno. Before I die.

   Jsem věrná fanynka blogu jedné slečny. Píše především, no, spíš jenom o sexu a její blog je vážně pikantní a oblíbený.
Zrovna zveřejnila článek se seznamem. TheStir.com sestavil "fuck it list"- Kde je 50 sexuálních zážitků, které by člověk měl zažít před tím než zemře.
Přinejmenším mě do nadchlo a ihned jsem si také odškrtala svoje. 

Hm...a co Váš seznam?! :D

sobota 14. září 2013

Název příspěvku není zcela zřejmý. Vhoďte minci, dozvíte se víc.

V doprovodu lidských zvyků, řekla bych co na jazyku, nosím pár měsíců již. 
Čekám až mi budeš blíž.
Střídavá roční období, mění vzhled našich krajů,
a než mi někdo odpoví, zmrznu, 
přijde teplo, taju.

Roztáté tělo,
ve tvé moci,
rychle zapomnělo,
jaký je to pocit.

Čekám až noc přejde v den,
zima v léto přejde,
kdyby přejde v činy.
Je příliš, že chci jen,
aby to co nejde,
zbavilo mě viny?

...jednou budu díky svým depkám slavná. Tedy pokud neklepne mě pepka. Nebo by snad pepky klepnutí pomohlo mé slávě, a mé boží depky by se prodávaly v knihách hravě?
A PAK VŠECHNY TY KURVY, VALILY BY BULVY!!!

(Sama o sobě teď necítím nic, a o to mnohem víc, produkuji slova, jejíchž význam mi né tak zcela dává smysl) 

Přehnaná aktivita mi vnukla nápad. Celý týden nezveřejním žádnou básničku (možná). Na konci týdne pak vezmu kus každé, která za ty dny vznikla a poskládám je dohromady.
Vznikne megahovnosranec!!!! :D


Co říkají lišky?! :D

Nikdo mi nevymluví, že ten zajíc není mrtev.
Na pokraji zemského snění,
nedbale tuším,
že vážně nic není,
když pod žebry mi buší.

Ne, srdce to není,
to do tepen přestalo,
dávno krev mi vést.
A co se změní,
a co předtím nastalo,
než dala jsem se svést?

Však ale od té chvíle,
kdy slevila jsem na zásadách,
mi nic nepřipadá milé.

Chybí mi jedna přísada.

Čekala jsem roky,
na cítění tohoto rázu,
a teď zrychluji kroky,
stále blíž ke srázu.

A co říkají lišky, 
když padají z výšky?
Zrzavá má kštice, vynikne mnohem více,
když pod strmou skálou, s šancí žíti malou,
bude s mým tělem tkvít, tak jak mrtvola může hnít.

...pokud někdo čte můj blog v domnění, že hodiny sedím na prdeli, s papírem, tužkou a vymýšlím slova, které se k sobě hodí, je na omylu. Do slova přísada toto vzniklo při rozjímaní u jedné cigarety, následně jsem narazila na tuto zrůdnost, nicméně dost vtipnou (viz. níže), zapracovala má zvrácená představa o realitě a báseň která měla opět útočit na Vaše city se poněkud zvrhla. Mě se ale líbí. 
   Poslední dobou jsem se naučila přemýšlet ve verších. Nejsem zatím natolik zběhlá, tudíž to přemýšlení trvá pomaleji a já nestačím v jedné přemýšlecí etapě promyslet tolik ohavností jako když přemýšlím normálně. Jsem pak mnohem méně v depresi, což je velice praktické! :D

   Abych odběhla, mám za sebou první pracovní týden. Absence make-upu a nové životní zkušenosti, jako například bolest celého těla až k pláči, či hlína v podprsence mi neočekávaně prospívá. Nabyla jsem sice pocitu plného strachu, kdy si nedokážu představit do následujícího života nic jiného než tuto komunismus připomínající rutinu za směšné peníze a mám pocit, že být součástí pracovního procesu, již nejspíš dále nesnesu, nicméně v určitých směrech je to opravdu naplňující činnost. Člověk má prostě osm hodin totálně vymatlaný mozek hlínou, plevelem a květinami, že nemá čas mít vymatlaný mozek věcmi, kterýma je má vymatlaný obvykle. 

!!!!!!!!!!!!!!!! Totální výmaz mozkových blan!!!!!!!!!!!!!!
Sledujte pouze na vlastní nebezpečí.



pátek 13. září 2013

Insane. Ústav osiřelých duší, kde nikdo nic netuší.

Pod očima naditý kruhy,
po bdění dvacetčtyři- sedm k tomu,
sešla jsem z cesty, zkurvené duhy,
tak trochu nerozumím tomu.

Bledé tváře,
rentgenový pohled,
jak civím do žárovek záře,
potřebuji odborný dohled.

Kazajku svěrací na tělo,
pár zklidňujících prášků,
už dříve se mi nechtělo,
trpět tuhle frašku.

Pár neblahých skutků,
pár nechtěných náhod,
bláznovství ze smutku,
a prapodivný závod.

Závod o poslední místo,
a místo v bláznů domě.
Myslím si na jisto,
že ty skončíš tam po mě.


..........touhou veškeré ničit, mám tendenci se co nejdřív zničit.

čtvrtek 12. září 2013

Cože, kdo že žere mrože?

Masakr kuchyňských nožů,
zabil pětačtyřicet mrožů.

Jíst je, teď nemám náladu,
ale kam s nimi do chladu?

Nemám místo v ledničce,
tam orgány mám po babičce,
nemám místo v mraznici,
protože stejně jako v lednici,
chladím jakési útroby,
na horší časy zásoby....

A tak kam tedy z mroži,
které jsem rozsekala noži?


středa 11. září 2013

Next to nothing.

Negativní myšlení,
co v hlavě mi tkvělo,
myslela jsem že nic není,
na řešení se zapomnělo.

Přítomnost v tomto čase,
přítomnost srdce bití,
zbytečné zdá se,
veškeré okolní žití.

Do stromové kůry,
řežu své noční můry,
přicházejí z hůry,
jsou jich kupy, fůry.

A tak možná mám otázku,
jen tak teoreticky vzato,
kdyby můj život na vlásku
a na pokraji stál,
stálo by někomu za to,
aby se o mě jen trochu bál?

...všechno do prdele razí, to je konec, milí drazí. 
Nejraději bych zahodila veškeré své žití, pokolikáté zase? Začít znova, od hovna a jinak. Jinde. S nikým po boku, bez na slzy nároku. Přijde to brzy?

Smůla. Začátek, start, jsem nula. 

pondělí 9. září 2013

Xicht od hlíny, za nehty kupa špíny!


Hrajem si na zahradníky,
díky bohu jen pár dní,
kopem kytky, plevelíky,
dříve než se rozední.

Osm hodin v zákeřné,
pozici v sedu,
trpí naše záda páteřné,
konec šichty v nedohledu.


  Zahrada versus já- 1:0. Stejně jako čokl v gifu, tak samo se cítím já v okrasných zahradách Arga Tuřany :D
Konečně se projevila praktičnost černého laku na nehty. Všechna ta špína a hlína pod nimi nejde vidět!!! Záda v prdeli, ruce v prdeli, mozek v prdeli. Sedíš a osm hodin dokolečka, dokola. Vyrvat, zahodit, zahrabat, položit :D

Po pár hodinách jsem oslovovala keříky, hrála si na jejich spasitele a plevel označovala za ničemníky! :D Příšerná práce ale chvílema tak naplňující :D

neděle 8. září 2013

Přísahám!

Chtěla bych něco slíbit.
Budu se učit,
dobrovolně mučit,
ve škole se mi bude líbit.

Budu si poznámky psát,
budu vnímat chytré řeči,
za známky budu se rvát,
a v laborkách nebudu v křeči.

Dokončím vše zapsané,
semestr bude hračka,
pak mi klid nastane.

NEJSEM PŘECI SRAČKA!

....i když při pohledu na rozvrh bych to nejraději vzdala :D

sobota 7. září 2013

Divoká auta. Koly vzhůru.


...protentokrát článek bez ponurostí. Tenkrát na Pržně, jak málo stačí ke štěstí vysokoškolákům.
Taky by měly být náležitě oceněny mé ''střihačské schopnosti'', čili další věc kterou neumím :D

Hledá se Bambi.

Každý z krabice dílků,
zapadl tak jak měl.
Zabralo jen chvilku,
složit to co jsi chtěl.

Hezký to byl obrázek,
ač chyba se stala.
Díky spoustě otázek,
co nám práci dala.

Nikdo si nevšiml zkraje,
že dvě smíchaly se krabice.
Jedna z pekla, druhá z ráje,
výběr to je velice
těžký?

Vážně?


ááááááách jo!!! V růžové puzzle krabici s Bambim mi chybí pár dílků. Nikdy už nebude kompletní!!! Kdo mi je poztrácel? Bambi nemá kus xichtu, což mi docela vadí. 


pátek 6. září 2013

Jen ať si všichni zkusí, milovat to, co se jim hnusí.

Ze zdi vzpomínek,
vypadl kamínek. 
Díky tomu spadla zeď,
a to je to co cítím teď. 


Opovrhovanou neobyčejností
unášena býti toužím.
Místo toho strohou výsostí
omámená, tupě sloužím.
Nepochopená spontánnost,
tohle opovrhnutí jediné,
hledám aspoň z nouze ctnost,
když vždy neúspěch mě nemine.

...hypermega super blábol :D Co je ale na tom nejděsivější, že pro mě vážně dává smysl. 

Sedím v Brně. Měla jsem jet do Prahy. Zkurvená domluva ovšemže, takže musím čekat v Brně sama do noci, bez peněz a internetu jen na vrátnici. Bájová situace. 
Ubytovaná a zaměstnaná. Ahoj, jsem zbrusu nová zahradnice.
Svítí tu sluníčko, Brno se nezměnilo. Cheesburger stejně chutná, Svoboďák se dál hemží dementy a všechno je divné. Od neděle zase napořád. I když do práce se mi moc nechce. Někdo by mi ty peníze na křivák, ukulele, tetování a milion dalších věcí mohl dát jen tak. Nebo ne?

Všechno mi přijde jako slizem oblepené. Hnus.

pondělí 2. září 2013

Dálnice posraná jednorožci.

   Neuvěřitelné, neuvěřitelné jak na lidskou bytost dokážou působit kilometry od domova vzdálené. Mám pocit, jako kdyby se nad dálnicí tyčila rampa se sedícím jednorožcem, který na mě vykálí svou růžovou radost jakmile projedu pod ním. Nebo snad cosi na způsob mýtné brány, která spouští v mém mozku spínač. 
Není snad znamení, že téměř pokaždé, zhruba v půli cesty do Brna, vyjedeme autem z mračen a řítíme se vstříc pěknému počasí, sluníčku?

   Každou neděli spolujízdou, auto plné studentíků s bagáží plnou alkoholu a doma ukořistěnými řízky, vyráží vstříc Brnu jako mravenečci pádící do mraveniště. Koloběh. Nikdy stejní lidé, nesnažím si pamatovat jejich jména, protože vím, že se ve stejném autě už nejspíš nikdy nepotkáme. Prohodíme pár slov, dáme cigaretu ale jinak jsme si lhostejní. Kouzlo spolujízd.
Nikdy toho moc nenamluvím, protože kombinace vrkočivé dálnice a uplých kalhot je až podezřele příjemná- koulím očima. 

   Co jsem ale chtěla říci? 
Včera, po dvou měsících splínu a nicoty, na cestě do Brna sic jen jako stanice přestupní, se mi na hlavu jeden takový jednorožec na hlavu vykálel. Vyjeli jsme z mraků a já se začala těšit. 

   Třeba na první den školy.Budu si myslet jak mě nic netíží. Vzhledem k společnému shledání se nejspíš hned v pondělí zbouráme a v úterý ráno na sedm s kocovinou mi definitivně ujede vlak stíhání a inteligence. 
Opět všichni zděšení, tupí a neschopní plnit úkoly budeme topit svůj žal v pivísku. Přitom jsme nikdo neudělali nic pro to, abychom školu opustili a dostali se k něčemu lepšímu. 
Těším se na můj definitivní rapl, kdy nepotřebuji spánek a připadám si jako netopýr. 
Těším se na bolest vstávání v půl sedmé, kdy se ještě téměř motám, aktivity neschopná. Dotčená a ospalá se doplazím do školy ale jakmile usednu do směšně miniaturních lavic a někdo s milionem titulů okolo jména do mě začne mluvit slova, která nikdy nepochopím, začnu opět nekontrolovatelně podléhat touze otravovat ostatní a zkrášlovat jejich těla, protože to je jediná forma umění, která mě snad na této škole potká.
Těším se na vlasy a chlupy v menzovním jídle, krajně nepojídatelném. 
Těším se na plížení kolem recepce ve chvílích, kdy mě již nohy nenesou. 
Těším se dokonce i na mačkanice v nechutné vánoční Vaňkovce či vlakáči, kdy do mě všichni strkají, což mě dovádí k pláči. 
Těším se na lidi kteří nechápou mou mluvu, chování, žití a i to, že jím mnoho kečupu. 

Představa těšení ve mě vyvolala takovou rozněžnělost, že když jsem letmo koukala na odporné Letmo, přispěla jsem zuboženému stvoření desetikorunou...ovšem ze slovy: ,,Pokud to není na vlak, dostihne tě karma! A ne, cigaretu ti nedám, už tak moc chraptíš!'' :D

Chyběla mi veškerá divnota Brna. 
Bude to fajn. 
Je fajn býti součástí divnoty.
Těším se. 

neděle 1. září 2013

Návrat zpátky

Chvíle podivných krizí,
překonám já vlastní vizí. 

...dál nic. Včera jsem sedla na motorku a přestala jsem pít. Promile mi už nezvedají náladu. Dnes je už září. Dnes jsme se rozloučili a večer, po mých procestovaných 225km se opět shledáme. A v pátek do Brna. Zůstalo tam vůbec něco stejné? Zůstalo vůbec někde něco stejné? :)

sobota 31. srpna 2013

Poslední zbytky.

Lížu si rány, 
které předem byly dány. 

S ostatními blízko,
stejně jako v plotě kůl,
srazil mě nízko,
totiž jeden vůl.

Dobré, silně zbytkáčové ráno. Noční můry se staly realitou, stala jsem se křenem. Né tím ke žrádlu, ale tím pátým u vozu kolem. Včerejší šok, následné uvědomění, huronský brek, potom vztek. Na konec jsem se zlila a dál nevím. Haha. Všichni tak sladce spí ještě. Spolu. 
Hah. Nasrat. 

A proto, najděte mi chlapa :D. 
Co mou chorou mysl bude ctít,
v noci o mě bude snít,
a se snahou se mnou občas být.
Ochraňovat mě bude jeho tlapa?

Haha

středa 28. srpna 2013

Nabroušené ostří Dextera Morgena.

Uspím tě injekčním vpichem,
nachystám si pilku,
spolu probijem se tichem,
však počkej si chvilku.

Poslední nádech,
pak do tebe vrazím nůž,
který cítíš až v zádech.
,,Tak jsi mrtvý? Už?‘‘

Zabalím do igelitu,
ze zdí setřu krev,
a za měsíčního třpytu,
já zbavím se tvých střev.

...jakási to óda vůči Dexterovi. Hltám díl po díle a tu a tam, si víc a víc představuji, jak by bylo úžasné, mít k smrti kousíček, ležet na stole v potravinářské folii a čekat na nejhorší. Nakonec by vzal svůj nůž, osvobodil mě, a žili bychom šťastně až do smrti :D
Ó, jak bláhová jsem. Pohádky se nedějí. 

:D:D

úterý 27. srpna 2013

Konec barev v imaginárním světě.

Průhlednou barvou,
nakreslím na zdi v ulicích,
šipky co ke mě vedou.

S naději a vervou,
a úsměvem na lících,
nevím,
že ke mě tě nedovedou.

Nikdo mi neřekl,
že pod barevnou mlhou,
on tak rychle utekl,
já medaili mám druhou.

V šedi ulic mizím,
já nevšimla si totiž,
že malovat šipky cizím,
způsobí jen potíž. 

Zbavila jsem blog veškerých barev a života, ale co je více než jistota, že barvy se vrátí, až z dohledu se ztratí ten hnus co mi na plicích, tíží dech a smích z mých lící maže, zbyl jen vzdech. 

  :D :D :D :D

Chtěla jsem napsat básničku, který by tuto ztrátu barev dokumentovala, ale vzešlo z toho akorát pár nepochopitelných řádků plných zmatku. 
Poslední dobou nedává smysl vůbec nic co napíšu, ani já nevím co to je za zmatek. Píšu to proto, protože mi tak sedí rýmy, nebo má snad nějaký hlubší smysl? Nevím. 

Nehledejte smysl v nesmyslu, píši to bez rozmyslu.