Dnes bez básně. Jen bych chtěla říci, že koncerty a trojčení celkově mě vskutku naplňuje.
Jen mám lehké podezření, že koncerty Horkýže Slíže jsou zakleté. Pokud neubližuji ostatním, tak se pobliju v pogujícím davu. Naštěstí z toho mají okolní lidé radost a schválně si moje dílo pošlapou. Jen je mi líto mých nových šatů, které byly rozsápány a staly se sukní :D
Každopádně, v mém životě se událo pár chvílí, kdy jsem byla fakt šťastná. Také včera, na podiu s UDG. Boží!!!!
Společná na prknech slávy :D
S namrdanými Evelynne, kteří mě trochu pošarpali :D
...a to jsem byla schopná tvrdit, že už mě nedokáže rozhodit. DO KUREV A PIČÍ. Hodlám udělat naprosto cokoliv pro to, aby to bylo jinak.
Atomy na mol, já z večera střízlivím. Hlavy bol, v prostředí jízlivým. Chemická vezírka, mluví tak se zájmem, v mých znalostech mezírka, učit se nezájem. Na přednášce žrádlo z tlamy mi kype, každej druhej v nose se rýpe. Málokdo zápis si píše a celé to vypadá spíše, že z nás, mladých studentů, stala se banda dementů. Je mi na blití, ale né z pití. Zalezu teď do nory a už nevylezu. Mít víc přesnídávek, lítaly by o stěnu všechny. Tak blahý pocit něco rozflákat úplně na sračku! Em. A DVANÁCTÝ DÍL DEXTERA JE NA SVĚTĚ. Což mě tak znepokojilo, že se na něj bojím podívat. A aby nebylo všechno tak zku***** na ho***, tak pozdravte milé bobříky. Na vrcholcích velkých hor, vylézají bobři z nor. A z vrcholků všech těch kopců, všem lidem vidí do poklopců. K čemu takovému bobru je vidět chlupatou kobru? Když bobři vidí chlupy kobří, ví, že vlastně jsou tak dobří. Mají totiž sestřih slušivý, a nevadí jim ani pocit mučivý, že bez všech těch chlupíčků, táhne bobrům na pičku. :D ....just ignore the world. Sežerte mě.
Wáááá!!!!
Co se to děje s mým já? A tím dalším, a dalším taky? I to další podlehlo. Strachu.
Strach jako doposud čistě emoční věc, překlenul se v něco hmatatelně
fyzického. Cítím jak mi hrůzou buší srdce a ta vlna projíždí celým tělem. Od
konečků vlasů, po konečky prstů. Cítím chvění, vibrace, děs.
Dvacetčtyři
hodin denně, v týdnu sedm dní.
Všechno
špatně.
Ps: V pátek jsem
zřela největší duhu kterou jsem viděla. V tramvaji se chystalo mé srdce k explozi,
načež po vystoupení, tyčilo se nad kolejemi to barevné monstrum. Chtělo se mi
křičet!!!!
Co to mělo být???!!!!
Mí milí čteči, pokud jste stejně jako já, trochu v křeči, stáhněte si album Arctic Monkeys- AM.
Budete v křeči ještě víc :D Je na světě prostě určitý druh můzických počinů, u kterých zavírám oči. Kdykoliv. Takže při brouzdání nočním Brnem v polo ''tak nějak'' (mé nové označení pro lehkou opilost), při očním zavírání, vyčelila jsem se s lampou pouličního osvětlení :D
(Né že by se to stalo poprvé! :D)
There's all those places we used to go
And I suspect you already know
But that place on Memory Lane you liked
Still looks the same but something about it's changed
...zrovna včera jsem vysvětlovala jedné osobě, že se mi to tak příčí, že jsem schopná nepřijet a na všechno se vysrat. Přijímáme sázky. KDO DO ŠKOLY DOTÁHNE MĚ ZA VLÁSKY?
V doprovodu lidských zvyků, řekla bych co na jazyku, nosím pár měsíců již.
Čekám až mi budeš blíž.
Střídavá roční období, mění vzhled našich krajů,
a než mi někdo odpoví, zmrznu,
přijde teplo, taju.
Roztáté tělo,
ve tvé moci,
rychle zapomnělo,
jaký je to pocit.
Čekám až noc přejde v den,
zima v léto přejde,
kdyby přejde v činy.
Je příliš, že chci jen,
aby to co nejde,
zbavilo mě viny?
...jednou budu díky svým depkám slavná. Tedy pokud neklepne mě pepka. Nebo by snad pepky klepnutí pomohlo mé slávě, a mé boží depky by se prodávaly v knihách hravě?
A PAK VŠECHNY TY KURVY, VALILY BY BULVY!!!
(Sama o sobě teď necítím nic, a o to mnohem víc, produkuji slova, jejíchž význam mi né tak zcela dává smysl)
Přehnaná aktivita mi vnukla nápad. Celý týden nezveřejním žádnou básničku (možná). Na konci týdne pak vezmu kus každé, která za ty dny vznikla a poskládám je dohromady.
bude s mým tělem tkvít, tak jak mrtvola může hnít.
...pokud někdo čte můj blog v domnění, že hodiny sedím na prdeli, s papírem, tužkou a vymýšlím slova, které se k sobě hodí, je na omylu. Do slova přísada toto vzniklo při rozjímaní u jedné cigarety, následně jsem narazila na tuto zrůdnost, nicméně dost vtipnou (viz. níže), zapracovala má zvrácená představa o realitě a báseň která měla opět útočit na Vaše city se poněkud zvrhla. Mě se ale líbí.
Poslední dobou jsem se naučila přemýšlet ve verších. Nejsem zatím natolik zběhlá, tudíž to přemýšlení trvá pomaleji a já nestačím v jedné přemýšlecí etapě promyslet tolik ohavností jako když přemýšlím normálně. Jsem pak mnohem méně v depresi, což je velice praktické! :D
Abych odběhla, mám za sebou první pracovní týden. Absence make-upu a nové životní zkušenosti, jako například bolest celého těla až k pláči, či hlína v podprsence mi neočekávaně prospívá. Nabyla jsem sice pocitu plného strachu, kdy si nedokážu představit do následujícího života nic jiného než tuto komunismus připomínající rutinu za směšné peníze a mám pocit, že být součástí pracovního procesu, již nejspíš dále nesnesu, nicméně v určitých směrech je to opravdu naplňující činnost. Člověk má prostě osm hodin totálně vymatlaný mozek hlínou, plevelem a květinami, že nemá čas mít vymatlaný mozek věcmi, kterýma je má vymatlaný obvykle.
konec šichty v nedohledu. Zahrada versus já- 1:0. Stejně jako čokl v gifu, tak samo se cítím já v okrasných zahradách Arga Tuřany :D Konečně se projevila praktičnost černého laku na nehty. Všechna ta špína a hlína pod nimi nejde vidět!!! Záda v prdeli, ruce v prdeli, mozek v prdeli. Sedíš a osm hodin dokolečka, dokola. Vyrvat, zahodit, zahrabat, položit :D Po pár hodinách jsem oslovovala keříky, hrála si na jejich spasitele a plevel označovala za ničemníky! :D Příšerná práce ale chvílema tak naplňující :D
...protentokrát článek bez ponurostí.Tenkrát na Pržně, jak málo stačí ke štěstí vysokoškolákům. Taky by měly být náležitě oceněny mé ''střihačské schopnosti'', čili další věc kterou neumím :D
ááááááách jo!!! V růžové puzzle krabici s Bambim mi
chybí pár dílků. Nikdy už nebude kompletní!!! Kdo mi je poztrácel? Bambi nemá kus xichtu, což mi docela vadí.
Ze zdi vzpomínek, vypadl kamínek. Díky tomu spadla zeď, a to je to co cítím teď.
Opovrhovanou neobyčejností
unášena býti toužím.
Místo toho strohou výsostí
omámená, tupě sloužím.
Nepochopená spontánnost,
tohle opovrhnutí jediné,
hledám aspoň z nouze ctnost,
když vždy neúspěch mě nemine.
...hypermega super blábol :D Co je ale na tom nejděsivější, že pro mě vážně dává smysl.
Sedím v Brně. Měla jsem jet do Prahy. Zkurvená domluva ovšemže, takže musím čekat v Brně sama do noci, bez peněz a internetu jen na vrátnici. Bájová situace.
Ubytovaná a zaměstnaná. Ahoj, jsem zbrusu nová zahradnice.
Svítí tu sluníčko, Brno se nezměnilo. Cheesburger stejně chutná, Svoboďák se dál hemží dementy a všechno je divné. Od neděle zase napořád. I když do práce se mi moc nechce. Někdo by mi ty peníze na křivák, ukulele, tetování a milion dalších věcí mohl dát jen tak. Nebo ne?
Neuvěřitelné, neuvěřitelné jak na lidskou bytost dokážou působit kilometry od domova vzdálené. Mám pocit, jako kdyby se nad dálnicí tyčila rampa se sedícím jednorožcem, který na mě vykálí svou růžovou radost jakmile projedu pod ním. Nebo snad cosi na způsob mýtné brány, která spouští v mém mozku spínač.
Není snad znamení, že téměř pokaždé, zhruba v půli cesty do Brna, vyjedeme autem z mračen a řítíme se vstříc pěknému počasí, sluníčku?
Každou neděli spolujízdou, auto plné studentíků s bagáží plnou alkoholu a doma ukořistěnými řízky, vyráží vstříc Brnu jako mravenečci pádící do mraveniště. Koloběh. Nikdy stejní lidé, nesnažím si pamatovat jejich jména, protože vím, že se ve stejném autě už nejspíš nikdy nepotkáme. Prohodíme pár slov, dáme cigaretu ale jinak jsme si lhostejní. Kouzlo spolujízd.
Nikdy toho moc nenamluvím, protože kombinace vrkočivé dálnice a uplých kalhot je až podezřele příjemná- koulím očima.
Co jsem ale chtěla říci?
Včera, po dvou měsících splínu a nicoty, na cestě do Brna sic jen jako stanice přestupní, se mi na hlavu jeden takový jednorožec na hlavu vykálel. Vyjeli jsme z mraků a já se začala těšit.
Třeba na první den školy.Budu si myslet jak mě nic netíží. Vzhledem k společnému shledání se nejspíš hned v pondělí zbouráme a v úterý ráno na sedm s kocovinou mi definitivně ujede vlak stíhání a inteligence. Opět všichni zděšení, tupí a neschopní plnit úkoly budeme topit svůj žal v pivísku. Přitom jsme nikdo neudělali nic pro to, abychom školu opustili a dostali se k něčemu lepšímu. Těším se na můj definitivní rapl, kdy nepotřebuji spánek a připadám si jako netopýr. Těším se na bolest vstávání v půl sedmé, kdy se ještě téměř motám, aktivity neschopná. Dotčená a ospalá se doplazím do školy ale jakmile usednu do směšně miniaturních lavic a někdo s milionem titulů okolo jména do mě začne mluvit slova, která nikdy nepochopím, začnu opět nekontrolovatelně podléhat touze otravovat ostatní a zkrášlovat jejich těla, protože to je jediná forma umění, která mě snad na této škole potká. Těším se na vlasy a chlupy v menzovním jídle, krajně nepojídatelném. Těším se na plížení kolem recepce ve chvílích, kdy mě již nohy nenesou. Těším se dokonce i na mačkanice v nechutné vánoční Vaňkovce či vlakáči, kdy do mě všichni strkají, což mě dovádí k pláči. Těším se na lidi kteří nechápou mou mluvu, chování, žití a i to, že jím mnoho kečupu. Představa těšení ve mě vyvolala takovou rozněžnělost, že když jsem letmo koukala na odporné Letmo, přispěla jsem zuboženému stvoření desetikorunou...ovšem ze slovy: ,,Pokud to není na vlak, dostihne tě karma! A ne, cigaretu ti nedám, už tak moc chraptíš!'' :D Chyběla mi veškerá divnota Brna. Bude to fajn. Je fajn býti součástí divnoty. Těším se.
...dál nic. Včera jsem sedla na motorku a přestala jsem pít. Promile mi už nezvedají náladu. Dnes je už září. Dnes jsme se rozloučili a večer, po mých procestovaných 225km se opět shledáme. A v pátek do Brna. Zůstalo tam vůbec něco stejné? Zůstalo vůbec někde něco stejné? :)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
