Poslední zbytky.

Lížu si rány, 
které předem byly dány. 

S ostatními blízko,
stejně jako v plotě kůl,
srazil mě nízko,
totiž jeden vůl.

Dobré, silně zbytkáčové ráno. Noční můry se staly realitou, stala jsem se křenem. Né tím ke žrádlu, ale tím pátým u vozu kolem. Včerejší šok, následné uvědomění, huronský brek, potom vztek. Na konec jsem se zlila a dál nevím. Haha. Všichni tak sladce spí ještě. Spolu. 
Hah. Nasrat. 

A proto, najděte mi chlapa :D. 
Co mou chorou mysl bude ctít,
v noci o mě bude snít,
a se snahou se mnou občas být.
Ochraňovat mě bude jeho tlapa?

Haha

Nabroušené ostří Dextera Morgena.

Uspím tě injekčním vpichem,

nachystám si pilku,

spolu probijem se tichem,

však počkej si chvilku.

Poslední nádech,

pak do tebe vrazím nůž,

který cítíš až v zádech.

,,Tak jsi mrtvý? Už?‘‘

Zabalím do igelitu,

ze zdí setřu krev,

a za měsíčního třpytu,

já zbavím se tvých střev.

...jakási to óda vůči Dexterovi. Hltám díl po díle a tu a tam, si víc a víc představuji, jak by bylo úžasné, mít k smrti kousíček, ležet na stole v potravinářské folii a čekat na nejhorší. Nakonec by vzal svůj nůž, osvobodil mě, a žili bychom šťastně až do smrti :D

Ó, jak bláhová jsem. Pohádky se nedějí. 

:D:D

Konec barev v imaginárním světě.

Průhlednou barvou,

nakreslím na zdi v ulicích,

šipky co ke mě vedou.

S naději a vervou,

a úsměvem na lících,

nevím,

že ke mě tě nedovedou.

Nikdo mi neřekl,

že pod barevnou mlhou,

on tak rychle utekl,

já medaili mám druhou.

V šedi ulic mizím,

já nevšimla si totiž,

že malovat šipky cizím,

způsobí jen potíž. 

Zbavila jsem blog veškerých barev a života, ale co je více než jistota, že barvy se vrátí, až z dohledu se ztratí ten hnus co mi na plicích, tíží dech a smích z mých lící maže, zbyl jen vzdech. 

  :D :D :D :D

Chtěla jsem napsat básničku, který by tuto ztrátu barev dokumentovala, ale vzešlo z toho akorát pár nepochopitelných řádků plných zmatku. 

Poslední dobou nedává smysl vůbec nic co napíšu, ani já nevím co to je za zmatek. Píšu to proto, protože mi tak sedí rýmy, nebo má snad nějaký hlubší smysl? Nevím. 

Nehledejte smysl v nesmyslu, píši to bez rozmyslu. 

Kdy vy kurvy přestanete lhát?

Snůška lživých faktů,

které mám ti žrát,

mám ale dost taktu,

a nebudu se ptát.

Však jednoho dne,

zrovna v tento čas,

už to se mnou nehne,

a uslyšíš můj hlas.

Hlas který ti chladně,

poví s klidem,

že už nejsem na dně,

a zas věřím lidem. 

...vážně mě to začíná srát. Nikdo nemluví pravdu. Sami sobě, sobě i blízkým. Mě, Tobě, i Ty co to čteš, je jasné že někomu lžeš. Na oplátku zase někdo lže Tobě! 

Ale jinak jsme hrozně milé bytosti. Není to k zlosti?

I opened my heart to you
You lied just to reach inside
Now, with the faith you removed
Our hope for forgiveness dies

I hope you do, I hope you suffer

Tříští se nám dny příští.

Možno zdá se mi,

že blízko mám oblaka,

tělo vysoko nad zemí,

přitom je to na draka.

Na omak hebký,

pocit spokojení,

co do mé lebky,

proudí sám.

Je ale tak křehký,

že touha po ukojení,

na kousky ho tříští.

Kde ho mám?

    Veškeré ‚,to‘‘ hezké o co nejž se sami připravujeme, dřímalo v nás. Lidé se štěstí bojí tak moc, že jej upustí na zem, pošlapou a následně trpí. Ale je jim to jedno, je nám to jedno.

Je mi to jedno.

Něco bude. 

Utopená v pivní změti. Prší.

Budoucnost z pěny

pivní si věštím.

Nevidím změny,

hlava mi třeští.

Pěna na sklenice

okraji suchou se stává,

já cítím velice,

jak to se mnou mává.

Myslíš si že po kapce

co na dně zbývá poslední,

vše jak po filmové klapce,

klapne a slunce se rozední?

...je tady krásně. Bydlíme ve vesnici Růžová za Děčínem, obýváme historický mlýn uprostřed lesů v rozverné krajině. Chodíme po skalách a okolních malebnostech. Jenže už druhý den prší. Shit happens. Tudíž, je to takové nijaké a nálada spací...ale alespoň nějaká změna.

Takže....pivísko, Nirvana, čokoláda, plápolající oheň a smrad kuních chcanek. 

...jen tak na okraj.

...bych chtěla oznámit své zděšení. Moje milovaná barva na vlasy nechytla!

Po mnoha týdnech, či dokonce měsících, co jsem se o svou kštici nestarala a ta mi na oplátku, nebo spíš za trest začala pochytávat blond odstíny, jsem se konečně obarvila a karma se proti mě spikla!!! 

Z člověka- ,,Jsem zrz a šik, svítím a jsem boží!!'' se stalo:

,,Neumím si nabarvit hlavu, místy to nechytne a snažím se vypadat jako děsně přírodní zrzka!!''

CO SE SAKRA DĚJE? JSEM ZARMOUCENA!!!

Jediná hezká věc na mě už není hezká. JE PROSTĚ OBYČEJNÁ!

Inspirace z lesa, kde srdce strachy mi plesá.

Možná jsem jen víla lesní,

kámen na kameni stojí.

Doufám, že vlci mě nesní,

protože mé rány se špatně hojí.

Možná jsem jen stromem,

listí padá, v podzim šumí.

Jen tak stát před tvým domem,

je jediné co umí.

Možná jsem přeci jen květinou,

když slunce svítí, kvetu.

Nejsem však květinou jedinou,

nebo se snad pletu?

Já jsem...

...už dávno neživá.

Tak co je to, co ve mě přežívá? 

Brrr, taky se tak bojíte lesa? Stejně do něj pořád chodím, ačkoliv bych vůbec nemusela. Les mám před okny a divá zvěř nám chodí ledabyle po zahradě. Jenže v tom lese je něco...

...něco čeho se mi na zahradě nedostane. 

A zítra, tramtadádá, od zítřka budu mít lesů spousty. Pane, vy jste se zase kochal?

Drogy v pytli.

Ve dveřích jednou nohou,
utečeš či vstoupíš?
Co si lidé říci mohou,
když zajíce v pytli koupíš?
Víš jistě že neprohloupíš?

V rozepsaných spousta řečí,
přiznávám, jsem trochu v křeči.
Mám totiž vztek,
za ''nic'' co jsi řek. 

To mám za to, že se před spaním tak vztekám. Pak se budím ze snů, kdy mám v rukou nabodaných nejméně tucet stříkaček a sama jsem úplně sjetá. Seděla jsem za výlohou obchodního domu, na čele s cenovkou a úplně mimo. Nějaký magor si mě koupil, a jak mě tak táhl v pytli, tak jsem mu tam ''nečekaně'' chcípla.

Drogy ve snech prý znamenají, že se nemám schovávat na druhé. Obchod značí, že si mám první rozmyslet, co vlastně chci. O výloze je napsané, že mi něco unikalo, ale teď to mám na dosah. Podle pytle mám být hodně zodpovědná a smrt:
Smrt – dlouhý život, konec určité životní etapy. Těm, které máš rád to dávej více najevo.

Nesnáším své sny. Nesnáším je, protože jim nerozumím! :D

Přitom jsou tak důležité. Podle jednoho dokumentu nás ošklivé sny připravují na krutou realitu. Lidé psychicky nemocní sny nemají. Bez snů bychom nepřežili.

Škodolibé, smutné blues. O hovně za které se stydíš.

V tuto tmavou noc,

snad nikdo není sám,

však mě nestačí moc,

pivísko si dám.

Každý ve své lóže,

dnes samo si nehoví.

Já sama, no bóže,

po cígu se mi uleví.

Po dnešní tmavé noci,

vzbudíte se s kráskou.

A já mám trochu pocit,

že sama jsem si láskou.

Snídaně v rose ranní,

tak to už je trochu kýč.

Ale po kávě chytne tě sraní,

a romantika bude pryč!

Začalo to tím, že jsem chtěla napsat něco vážně smutného. Takových pár procítěných řádků, které by v libé a něžné poezii vyjadřovaly můj spín. Každý z mých nejdražších dalekých, má dnes někoho, s kým se dělí o lože, jen já si do postele stěhuji víc a víc peřin, abych měla vůbec co obejmout. 

Mé ''procítěné'' verše se ovšem nějak zvrhly ve škodolibost z toho, že já se alespoň ráno můžu jít bezostyšně vysrat. Zatímco oni ne. Co kdyby protějšek pojal podezření, že něco tak božího a skvělého může produkovat hovínko? 

ANO, VŠICHNI SEREME, ALE JENOM JÁ ZÍTRA RÁNO MŮŽU!!!! :D
...i v časech co nejsou mi při chuti, najdu si něco, co smát se mě nutí :D
Ps: Nevíte o bydlení v Brně? Vůbec nevím co se mnou bude. 

Prázdninová fraška pro kdejakého šaška.

Tatáž okamžiku křehkost,

otevřít oči tě nutí,

způsobuje tu lehkost,

u srdce cítíš pnutí.

protože

Mezi zemí a tím co je výš,

je něco co nikdy nepochopíš. 

...a taky nechápu, proč je mi zase divno. Červenec byl boží, srpen ala vyližprdel. Nálada typu strčprsrtskrzkrčnítepnu. 

Ukončete to, stejně to nikoho nebaví. 

V sobotu na týden do pryč. Budu bydlet ve mlejně a budu princezna od německých hranic.

,,....den Finger durch den Hals. Ja? Richtig?!!''

Ps: Doufám, že nikdo není takový zmrd a nejede zítra na SOAD, protože tam chci a nelze!!!

      A taky koukejte dneska večír na televizi. Ve Víkendu bude reportáž z RFP. Já zas brečela i u reklam :D

kulervoucí. ano

....a já se jdu učit chemii :(

Jak se vidím dnes? Samochválný článek. Jsem přeci tak boží! :D

Dnes trocha křečovitých spíš neveršů. Co je ale na dnešním propršeném dni tak zvláštní?
Že i když nemám zrovna čerstvě nabarvené vlasy, nejsem namalovaná, nechodím běhat a nevypadám dle předpisů... Cítím se krásná! :D

Vlasy jako liška zrzavé,
tak trochu spářená s ovcí,

zrz maj vždy krásky filmové,
když utíkaj před lovci.

Pak mám taky dlouhé nohy,
díky nim nedaleko od oblohy,
stávám.
Mé příliš modré oči,
naději že svět se kolem točí,
dávám.

Mé mrňavé cecíky,
ruce jak vyschlé klacíky.
Malá, milá pneumatička,
přeci nebudu jak tyčka. 

Dnes cítím se tak krásně,
a co vím víc než jasně,
nevím jak se chová dáma,
připadám si spíš jak lama. 

:D:D:D

No a protože jsem jeblina jebnutá a nejspíš mi už totálně přeskočilo, rozhodla jsem se rozhodnout, že si musím pořídit ukulele. Kytaru nezvládám, je moc velká, ale ukulele bych zvládnout mohla. Shodou okolností jsem našla totální stylovku za pár kaček a už zbývá jen se rozmyslet, která barva bude ta pravá? 
Růžovou, abych přebila mou černou duši, a vypadala víc jako idiot, což mi ale lichotí, nebo tyrkysovou, abych sladila mé ''nadějné'' modré oči s beznadějným talentem?! :D

Edit
...ani po více než pěti minutách mě nepřešel nápad na ukulele. Ta představa, že můžu hrát věci tak srdcervoucí, dramatické, kulohryzné, žílytrhající a navzdory tomu vypadat jako havajská víla, mě děsně motivuje :D
http://www.youtube.com/watch?v=1T1bpDXIJfU&list=TL0ncUxVjU9BI

Best of the both world. Je fakt že jelena do Brna nedostaneš.

Možná je to radostí, 

díky po týdnu kávy šálku.

Netrápí mě starosti

a neproklínám dálku.

Kuš. Proklínám, nicméně mnohem míň a možná je to tím, že cítím se teď tak blaze, jako na                  horské dráze, pod kterou něčí zvratky....dost, do Brna chci zpátky! :D

U nás, na tý louce,

zajíci společně s jeleny

-žijí. 

A mě, plíce rvouce,

trápí všechno zelený.

-snoplím.

Tak si tady v Pržně syslím, a pomalu si myslím, jakou smůlu mají lidé z měst, kterým je utajeno lesních cest. 

Toto mé poselství nejspíš nikdo nepochopil. Mám na srdci jednu větu pro všechny:

Nikdy neříkej nikdy. 

Papíček mí malí schizofreničtí přátelé. Netvařte se kysele! :)

Krásné Pržno. Vytvořeno za účelem akce- Jednorožci a kotrmelce 

Proč nemůžu do vesmíru?

Marná snaha vesmírné lásky,

té dočkaj se jen zlatovlásky.

Což působí mi potíže,

když zažívám stav beztíže.

A tak mám v okovech nohu,

co drží mě na zemi rovné.

Zbývá jen zírat na oblohu,

a trochu válet se v hovnech. 

Balkónové rozjímaní při milionů hvězd. Takovou krásu ve městě neuvidíte :)

Mimochodem, dnes jsem se začetla do knihy ''Vesmír je báječné místo pro život'' z roku 1987, kterou jsem vyhrabala v tátově domácí knihovně. Díky těmto scifi povídkám se cítím chvilku jako v jiném světě.

Možná bych byla modrá. Představa jednoho autora o čase budoucím je totiž taková, že svět bude přelidněn, a proto se lidstvo bude losovat a rozdělovat do barev. Každá barva má denně pouze 4 hodiny na to, aby mohla vyjít ven a žít. Po zbytek dne musí trávit ve svých malých akvárijích a jíst krychle s příchutí. Chtěli by jste být skupinou barev, které můžou ven ve dne, nebo skupinou kterým je dovoleno vycházet pouze za tmy? 

POTOPA!

Voda se valí ze všech stran, 
blesky o domy se tříští.
Není kde utéct. Kudy kam?
Co bude nehodou příští?

Voda jindy tak blahá,
teď ničí vše co zkříží,
oprava, ta bude drahá,
snad další déšť se neblíží. 

Jo, jediné co jsem ještě potřebovala k mé ''luxusní'' náladě bylo noční stěhování nábytku a vytírání vytopeného obyváku. Milujeme bouřky. 

Vystřelující, vrtulkový, semenící semeno s potřebou se zaklesnout.

Kance jsem ukradla jedné super firmě na triko, snad prominou, ale kanec je prostě boží. 
Noční nůďo, bouřka, pivo a cigaretka. Vznik nové profilovky na tolik neoblíbeném faceboočku! :D

Příjemní lidé kteří olizují.

...to nic, já jen poslouchám Dezoláta. 

Pár půlhodin zpět, hrozila jsem blogovým poločasem rozpadu aneb smazáním mých supersráčovin. Odvolávám, odvolávám, odvolávám, jako nejspíš milion mých unáhleností poslední dobou. 
Nic totiž neumím. Neumím malovat, neumím ani fotošopovat, zrovna plichtím pána od stonožek, co místo očí řitě má a místo slz lejna trousí. Snad se jimi neurdousí. Mé interiéry postrádají smysl pro normálnost a nic z toho co jsem navrhla by snad užitek nikdy nepřineslo. 
Tak to k mému umění. Nic kromě umění které neumím, neumím :D

Umím jen občas napsat nějaký veršík. Veršík který nikdo nikdy nevydá. 
Proto duhový blogísek bude žít dál, aniž by o to třeba někdo stál. 

Tak ahoj! :D