úterý 28. ledna 2014

Olizování zdí je až příliš důvěrné na to, abych v tom nadále pokračovala.

V oné dny, kdy nevíš jak zní tvůj hlas, 
máš strach, víš že přijde to zas. 
Bavíš se zrcadel odrazem,
okno pleteš si s obrazem. 
Dveře splynuly v zeď,
zapomínáš blízké tváře,
nevíš co bude, co je teď.
Čas je za lháře. 

To co tváří se jako realita,
to je tam venku,
a teď se nepočítá.
Klopíš další sklenku.

....
Brousím zuby do omítky,
chci proškrábat cestu ven,
zjistit zda ty povídky
jsou pravda...či jen sen.


Mám strach jako bych už nikdy neměla opustit pokoj. Což o to, příjemné by to bylo. Celé dny koketovat s peřinou, žít v uchlastaném světě literatury s Hankem Moodym. 
Ale co potom?
Za pár dílů má novodobá iluze Californication nebude chlácholit mé pochroumané smysly. Za pár dní možná také doposlouchám zhruba 1500 nových hudebních děl v přehrávači.
Dojdou mi papírky, tabák, jídlo...budu muset opustit svůj pokoj.
..ale co si počnu tam venku?



Žádné komentáře:

Okomentovat