neděle 26. ledna 2014

Třeba že jo

Třeba mě uslyší,
když budu křičet do polštáře,
v nepravidelných oddyších,
nebudu šeptat tak přímočaře.

Třeba mě uvidí,
když schovám se za roh domu,
on možná se dopídí,
a dojde mu co málokomu.

Možná mě ucítí,
vzpomněl si na parfému vůni,
lapne mě do sítí,
ze kterých nebude únik.

Třeba mě uslyšíš,
když budu křičet do peřiny,
možná si pospíšíš,
já ti budu počítat vteřiny.

Třeba mě uvidíš,
pod lampou v jiném světlu,
a to že závidíš,
ostatním nevysvětluj.

Možná mě ucítíš, 
podle vzpomínek co máš,
jenže mě už neošidíš, 
neříkej že mě znáš. 

Příběh vypráví o lidech zcela smyšlených. Má nálada je dobrá. Jen bych chtěla umět hrát na nějaký třeba strunný nástroj, chodit lidem zpívat pod okna, kazit jim iluze a zároveň se topit v těch svých...Je povznášející být ničemnicí. 

Sedím u otevřeného balkónu, chundelatými ponožkami se hrabu v čerstvém sněhu. Dusím se cigaretou vytvořenou z posledního prachu tabáku co jsem vydolovala ze sáčku. Třepu se zimou nulových hodnot a sypu si popel do klína. Přes dřevěné zábradlí civím do zamlžené krajiny, loučím se s oranžovou koulí co mizí tak rychle za horami.
Tak zase zítra světe. 



1 komentář: