Trilogie o zadnici co ztratilo svou stolici.

V onech časech,

kdy každý vesmír dobývat chtěl, 

v bezpečnostních pásech

penis do vesmíru jel. 

Za ním vydala se zvířata,

kterým nestačila země kulatá.

A přímo tam v onom vesmíru,

létalo si rektální ústrojí,

s dírou šitou na míru, 

hovna se tam nebojí. 

Jednoho dne, jedněmi dobyvateli, 

setkalo se s nátlakem rektum,

oni chtěli se stát obyvateli, 

rozšířit své územní spektrum.

Nalodili svá dilda,

zajali pravidla sraní,

nastolili pravidla,

původní obyvatelé nebyli zvaní.

Hovna co zůstala, byla zajata

dobyvatelé staví majestáty,

rektumu natrhli kaťata,

a nyní objevují podstaty...prostaty.

end.

Nějaké náměty na další příběhy? :D

Počítáte ovečky?

Všem jenž ztratili se v čase, 
všem, co sen bez spánku zdá se.
Všem, co počítají ovečky,
všem, co mají večer bez tečky. 
Všem, co slyší odbíjení věží,
všem, co den nad ránem střeží.
Všem, co mají lehká víčka,
všem, pro které je spánek hříčka.

Těm všem, co mají problém celou noc,
dát světu nad sny plnou moc,
těm všem já přeji lehčí mysl,
snad nebdíte jen pro nesmysl.

Nevím už zcela přesně, kolikátou noc po sobě bdím při nočních snahách usnout. Snad jen nad ránem kdy se pomalu rozednívá, má mysl je klidná a usínám....

Still better love story then Twilight :D

Podléhám dobrovolnému
trestání,
ke zlosti povolnému
seslání. 
Do kostí mi kouše,
už prodrala se kůží,
krk silně mi rdouše,
tepny mi úží. 

Jazyk v kapse si nesu,
rána zašitá bezpečně,
snad jen trochu se třesu,
nesu to statečně. 

Krabici bílou v područí,
když utíkám táhnu. 
Za to co je v ní, neručím.
Po tom jí otevřít prahnu. 

V krabici tři srdce
ale bez jazyku,
zjištění nechutná trpce,
toužím po dotyku. 

Jedno mám pro sebe,
sešité v stehy nití, 
další mám pro tebe,
třetí je ten kdo ho chytí.


Myšlenka na učení ve mě vyvolává krvelačné myšlenky. Po nočním maratonu Věřte- nevěřte jsem natolik vystrašená, že neustále kontroluji původ podivných zvuků v domě. Ano, má prokrastinace nabrala o jeden démonický level výše. 

Nic nemusí zrovna dávat smysl.

Na druhé straně zeměplochy, 
tam kde je všechno opačně,
třeba poznám krásy trochy,
měla bych se senzačně. 

Ta druhá strana však, 
je za kilometry tisíce,
a nic není tak,
jak bychom si přejíce. 

Z krásy jiných světů,
mám ledatak hovno,
ten kdo čte mojí větu,
snad cítí se mnou rovno. 

Do dáli, za lesy a louky,
posílám divná slovíčka,
do hlavy nasadit ti brouky,
má moje divná hříčka. 

Do tvých vlasů, 
mám snahu,
zašmodrchat krásu.

Do tvých ušních důlků,
chci přidat pár titulků. 

Do tvého nosu,
chci zavést trochu chaosu, 
co k mozkové tekutině cestičkami,
dovede tě přemýšlet nad chvilkami.

:)

Deep.

Na dně hluboké vody,
nahoru marně hledám schody.
Vodou zaplavují se plíce,
navzdory snaze sebevíce,
snažím se dýchat v bublinách,
snažím se nežít ve vidinách.

...jeden nikdy neví. Nikdo nikdy neví.

V nepopsatelné temnotě,
v té černočerné tmě,
nabírají na hodnotě,
věci co děsí mě. 

V přibývající září,
necítím, že se mi daří.
tak začínám se děsit znova,
situací která je nová.

Za krutou hranicí přesnosti,
bez povrchnějších emocí,
je něco pod naší srstí,
co zásobí nás bezmocí. 

Projdeme těžkou zdí, klidně i lesem,
ale to něco sebou si nesem....

A heart that's full up like a landfill

A job that slowly kills you

Bruises that won't heal

You look so tired, unhappy

Bring down the government

They don't, they don't speak for us

I'll take a quiet life

A handshake of carbon monoxide

With no alarms and no surprises

No alarms and no surprises

No alarms and no surprises

Silent silence

......

Pozastavení nad něčím co nemůžeme vidět ale můžeme to dát.

Zaslepeni v mrtvém bodě, 
pod žebry necítíme tep. 
Svou pozicí v nevýhodě,
sedneme na každý lep. 

Obohacena notnou dávkou cukrovinek, v kapse o pár stovek víc. Zasloužila jsem se něčím? Pouze mé jméno v kalendáři září. 
Nestěžuji si, shledávám milým gestem fakt, že si na mou existenci vzpomene i někdo jiný než univerzitní systém. 
Známí se neozvou, proč taky? Každý pátek zamávají morálně zhýralé existenci do dáli a jsou rádi za dny ve kterých nedisponuji. Co ale takový svátek, ten je mi u zadních otvorů mých bran, narozeniny rvou mé žíly mnohem víc. Máte odvahu si zrušit facebook? Myslíte, že by Vám někdo napsal? :) 
A k tomu ty zajeté materiální standardy. 
Narozeniny, den kdy před lety vylezli jste z vagíny- důvod dávat dárky. Svátky, aby ten čas bez dárků nebyl tak krátký. Vánoční čas- dárky dáváme si zas.
Dávno neplatí:
Milovat a žít. Nyní jen UTRÁCET A CHTÍT!!!
Neumíme se mít rádi. 

Dobrá, když zapomenu na všechny ty události, kdy podle morálních zvyklostí musíme obdarovávat své blízké, stejně vidím svět bez lásky. 
Amorky honí jen kreténi o svatém Valentýnu. 

Ukrýváme se v koutech města, kde milé chybí nám gesta.
Stavíme honosné domy, kde k sobě máme dál, každý vlastní svá patra, kdo o kontakt by stál?
To že člověk plácá se v hnusu, dozvíme se až ze statusu.
Svět plný zlostí, vídáváme z událostí.
Tituly, peníze a kariéra, mezi každým tvoří se bariéra. 

Já to nechci. 
Chci vyznávat lásku kdy chci, nechci čekat na chvíle kdy bych jí vyznávat měla.
Chci obdarovávat blízké pořád, nejen v data, na které bych stejně zapomněla.
Chci mít k lidem blíž, né se jim stranit jen proto, že se ode mě bližší bytí zrovna neočekává. 

Nikdo není sám ale zároveň sami brouzdáme vesmírem.
Jeden lepší svět, prosím :)

Kevěpsířp.

Čelíme čemu jsme se báli,

a někde v dáli,

za horizontem v odmocninách,

hledáme se v napodobeninách.

Vím, že určení jsme k zániku,

díky těm mezerám v chodníku,

přestože jsme po nich šli spolu,

naší sílu tahají dolů.

Mám slanost v kanálku očním,

když utíkáš vchodem bočním,

kvůli hromadám strachu,

díky případnému krachu.

Mám ti snad pod kůži vrýt,

to, čemu se snažím skrýt?

Venku tak krásné počasí, a já doma ocasím. No, díky mým ''zlomeným zádům'' toho stejně moc nenachodím, tak alespoň čumím z okna a rozjímám :D 

Rather be dead.

Lektvar z hovna a sraček,

kupy rozbitejch hraček,

oteklý celý tělo,

a né že by se mi chtělo

ničit kůži co drží mé kosti,

tepny a žíly pospolu.

Ale co s hlavou plnou zlosti,

a jak čelit vnitřnímu rozporu?

Je mi k blití když střízlivím,

však mnohem těžší kocovina,

je bez pití, svět stává se jízlivým.

A čí to je kurva vina?

Neumím z výšky skočit,

otrávit se, mi nechutná,

utopit se, vodou smočit?

Snad taky není věc nutná.

A proto trpím na svém místě,

jen tak, bez pohnutí,

nic co mám není jisté,

a nikdo mě nic nenutí.

Tak proč? 

Rozhňápané něco.

Vykřičím do všech luhů a hájů,

ten pocit, kdy trpím a taju.

Kde je? Veškeré mé odhodlání?

Kde je? K mé hrdosti sklon?

Chci ať přijde znenadání,

jakýkoliv změny zlom.

Podřadná má existence jest,

po mých krocích žádné zmínky.

Odpykávám si snad trest?

Odsouzená. Bez vyjímky.

...stejně píšu. Navzdory tomu že jsem řekla že to nemá smysl. Navzdory tomu že to nikam nevede. Navzdory tomu že nechci. 

Cítím jakousi kýčovitou rozněžnělost v těle. Dny splývají, pletou se a nedávají smysl :D

                                                                                                                                                                Mrtě toto.

Vyližte si rekta :* Tím to končí.

Disponuji naprosto dokonalou náladou a proto bych chtěla říci, že nesnáším všechno a všechny a mrdám na to všechno. Včetně tohoto zpičeného blogu. 

Papíček, ňuňu ♥

V oparu nevědomí, se upíjí do bezvědomí.

Jestliže...

 za vše co děje se dosud,

může nalinkovaný osud,

co hňápe mi klacky pod nohy,

a já jaksi nemám vlohy

zvrátit vše co na mě padá,

je to tím, že jsem tak mladá?

S absencí pozitivních proudů,

měním se v nic, bláta hroudu,

a přestože úsměvu snahu mám,

v zrcadle se už nepoznám.

A má snaha zapadnout

splynout s chůzí davu,

zevnitř nutí mě se rozpadnout,

a nějak v tom plavu.

...jestliže.

Jsem žralok

co nehryže. 

Moc nepíšu. Nepíšu protože nemám čas myslet a když už myslím, stejně nic moc nevymyslím. Možná je mi fajn, nebo úplně na hovno? Nevím :D

Škola mi vytrvale likviduje život a požírá veškeré kreativno které v sobě mám. Veškeré volné chvíle mizí na dně sklenic a všechno je odporně hezký. 

Too many....

Být součástí výrobního procesu,
už dále nejspíš nesnesu.
Lidé člení se v řady,
každý debilní má rady.

Nemůžu dýchat, vědomí mě dusí,
veškerá činnost se mi teď hnusí,
a ze všech líbivých přeludů,
stalo se něco, co ze mě dělá obludu. 

Tisíce a stovky cizích,
podléhávají odlišným vizím.
Každá má naděje pomalu padá,
s přibývající nocí, co zdá se tak mladá.

Každý krok, přesně v opačném směru,
řekni mi, řekni, kde já se tu beru??

FUCKING HOLY SHIT!!!

...takže v Brně se šuká! (řekli oni)

Dnes bez básně. Jen bych chtěla říci, že koncerty a trojčení celkově mě vskutku naplňuje. 

Jen mám lehké podezření, že koncerty Horkýže Slíže jsou zakleté. Pokud neubližuji ostatním, tak se pobliju v pogujícím davu. Naštěstí z toho mají okolní lidé radost a schválně si moje dílo pošlapou. Jen je mi líto mých nových šatů, které byly rozsápány a staly se sukní :D

Každopádně, v mém životě se událo pár chvílí, kdy jsem byla fakt šťastná. Také včera, na podiu s UDG. Boží!!!!

Společná na prknech slávy :D

S namrdanými Evelynne, kteří mě trochu pošarpali :D

Vlna a můj běsnící výraz :D

Poezie školních dní. Kdy zkurvenost se rozední?

...a to jsem byla schopná tvrdit, že už mě nedokáže rozhodit. DO KUREV A PIČÍ. 
Hodlám udělat naprosto cokoliv pro to, aby to bylo jinak. 

Atomy na mol,
já z večera střízlivím.
Hlavy bol,
v prostředí jízlivým.

Chemická vezírka,
mluví tak se zájmem,
v mých znalostech mezírka,
učit se nezájem.

Na přednášce žrádlo z tlamy mi kype,
každej druhej v nose se rýpe.

Málokdo zápis si píše
a celé to vypadá spíše,
že z nás, mladých studentů,
stala se banda dementů. 

Je mi na blití, ale né z pití. Zalezu teď do nory a už nevylezu. Mít víc přesnídávek, lítaly by o stěnu všechny. Tak blahý pocit něco rozflákat úplně na sračku! 
Em. A DVANÁCTÝ DÍL DEXTERA JE NA SVĚTĚ. Což mě tak znepokojilo, že se na něj bojím podívat. 

A aby nebylo všechno tak zku***** na ho***, tak pozdravte milé bobříky. 

Na vrcholcích velkých hor,
vylézají bobři z nor.
A z vrcholků všech těch kopců,
všem lidem vidí do poklopců.

K čemu takovému bobru
je vidět chlupatou kobru?
Když bobři vidí chlupy kobří,
ví, že vlastně jsou tak dobří.

Mají totiž sestřih slušivý,
a nevadí jim ani pocit mučivý,
že bez všech těch chlupíčků,
táhne bobrům na pičku. 

:D

....just ignore the world. Sežerte mě. 

Fuck, je to tak.

Obdoba krásy rádoby

pěkných skutků,

nemají obdoby,

vyvolávají vlnu smutku.

Hledám jiné alternativy,

pátrám v jiných společnostech,

svět vidět z jiné perspektivy,

chci vidět v jiných okolnostech.

Pod prázdnými lahváči,

schovávám důstojnost,

jen ,,BÝT‘‘ mi nestačí,

pouhopouhá z nouze ctnost.

Snesitelnou bytí lehkost,

já zapomněla používat,

necítím již lidskou křehkost,

snažím se jen přežívat. 

Bez deště by nebylo duhy.

Ledabyle utopená v šálku čaje,

jako kostka cukru rozpuštěná.

Na provázku smrti tiše vlaje,

a i přesto se necítí opuštěná...

 

Ledabyle v pavučině,

jako spoutaná provazem,

nepřikládej k mojí vině,

co zhroutilo se rázem.

 

Ledabyle v koutě,

uvržená v zapomnění,

Mé všechny další já chcou tě,

smutné, že se nezmění.

 

Wáááá!!!! Co se to děje s mým já? A tím dalším, a dalším taky? I to další podlehlo. Strachu. Strach jako doposud čistě emoční věc, překlenul se v něco hmatatelně fyzického. Cítím jak mi hrůzou buší srdce a ta vlna projíždí celým tělem. Od konečků vlasů, po konečky prstů. Cítím chvění, vibrace, děs.

Dvacetčtyři hodin denně, v týdnu sedm dní.

Všechno špatně.

 

Ps: V pátek jsem zřela největší duhu kterou jsem viděla. V tramvaji se chystalo mé srdce k explozi, načež po vystoupení, tyčilo se nad kolejemi to barevné monstrum. Chtělo se mi křičet!!!!

Co to mělo být???!!!!

Mí milí čteči, pokud jste stejně jako já, trochu v křeči, stáhněte si album Arctic Monkeys- AM. 

Budete v křeči ještě víc :D Je na světě prostě určitý druh můzických počinů, u kterých zavírám oči. Kdykoliv. Takže při brouzdání nočním Brnem v polo ''tak nějak'' (mé nové označení pro lehkou opilost), při očním zavírání, vyčelila jsem se s lampou pouličního osvětlení :D

(Né že by se to stalo poprvé! :D)

There's all those places we used to go

And I suspect you already know

But that place on Memory Lane you liked

Still looks the same but something about it's changed

.....no já to žeru!

Před bouří ticho. Co horšího může být, nežli ve škole hnít?

Ze školy řádně dobití,

do hospody rovnou směrem,

dopadneme poblití?

Když spolu se naperem?

Předměty v termínu řádném,

či opakující po sté,

ve školském systému vadném,

jsme jak z cizí planety hosté.

Sedět v utlých lavicích,

s nehoráznou kocovinou,

s včerejším dýmem na plicích,

trpíme vlastní vinou.

Nesmyslné poznámky,

otitulovaných živočichů,

honíme se za známky,

díky budoucímu přepychu?

...zrovna včera jsem vysvětlovala jedné osobě, že se mi to tak příčí, že jsem schopná nepřijet a na všechno se vysrat. Přijímáme sázky. KDO DO ŠKOLY DOTÁHNE MĚ ZA VLÁSKY?

na sraaaaačkyyyyyyyyyyyyyyyyy!!!!!!!!!!!!!

Pivísko, panáček, a pokálů deset, tomu já říkám reset!!!!! :D

Nepřístupno. Before I die.

   Jsem věrná fanynka blogu jedné slečny. Píše především, no, spíš jenom o sexu a její blog je vážně pikantní a oblíbený.

Zrovna zveřejnila článek se seznamem. TheStir.com sestavil "fuck it list"- Kde je 50 sexuálních zážitků, které by člověk měl zažít před tím než zemře.

Přinejmenším mě do nadchlo a ihned jsem si také odškrtala svoje. 

Hm...a co Váš seznam?! :D